Vždycky jsem chtěla mít děti. Ale dříve tomu tak nebylo. To ještě ve svých dvaceti letech jsem si říkala, že děti mít opravdu nikdy nebudu, protože jsem si říkala, že děti jenom prostě otravují život a že potom ten dospělý člověk nemůže třeba dělat to, co měl v plánu dělat celý život a na co se učil na vysoké škole. A já jsem totiž chtěla studovat na lékařku. Na dětskou lékařku. A vy se možná říkáte, že je to paradox. Žena, co nechce vlastní děti, chce být pediatrička? Jenomže já sice děti mám ráda a to hodně, ale chtěla jsem právě dětem pomáhat. Takže jsem se chtěla naplno věnovat své práci, chtěla jsem být dětská doktorka, takže abych měla co nejvíce času na ostatní děti, tak bych samozřejmě logicky nemohla mít vlastní děti. Jenomže po čtyřech letech jsem potkala přítele. A jsem s ním dodnes. A právě on, můj přítel, chtěl mít děti.
Samozřejmě, že jsem mu nemohla moc odporovat. Protože jsem přítele milovala a úplně šlo na něm vidět, jak by mu chyběly ve vztahu děti. Pak jsem si řekla, že jedno děťátko prostě mít budu. A když jsem potom otěhotněla asi po půl roce, tak jsem se cítila velmi šťastná. Říkala jsem si, že je asi správná doba a správný moment na to, abych měla dítě.
Já musím říct, že když se moje dítě pak narodilo, byla jsem opravdu v sedmém nebi. Byla to mateřská láska na první pohled. S přítelem jsme už spolu sedm let a opravdu nám náš vztah krásně kvete. A jsem ráda, že jsem tohoto přítele potkala, protože jenom díky němu mám dítě. Takže s klidem mohu říct, že jsem opravdu hodně zamilovaná. Vím, že mateřská láska je opravdu nádherný a nepřekonatelný cit, který žena může cítit ke svému dítěti. Taky miluji svého přítele, je to taky velká láska a já věřím, že se budeme milovat ještě hodně dlouho. A víte co? Jsem opravdu skvělá pediatrička, přesně taková, jakou jsem chtěla být.